Postesk po starých hrách

Vzpomínáte si na nějakou svoji nejoblíbenější, nejlepší, nejhratelnější nebo nejrevolučnější hru? Napadá vás nějaká současná, nebo jste se melancholicky zasnili a zavzpomínali na hru, kterou jste možná hráli už v dětství a ke které jste se třeba v dospělosti na chvíli rádi vrátili? Dokážete strávit u her ještě tolik času jako v mládí? Já si musím odpovědět, že rozhodně ne. Ty tam jsou časy, kdy nám třeba i na rok vydržely Heroes2, Transport tycoon, F19 Stealth Fighter, nebo oba díly Diabla.

Je smutným faktem, že v dnešní době platí dvojnásob, že líbivý zevnějšek prodává. Nejvíce finančních prostředků a úsilí herních vývojářů se upíná k herním enginům, které z grafických karet ždímou ještě více než konkurence a už se pozapomíná na herní systém, vyvážení pravidel a samotnou hratelnost. Ještě horší je, že pod heslem „všechno 3D, v reálném čase a spojitě“ se i dobré nápady obracejí ve smutnou ztrátu herních fanoušků.

Napadá mě jeden příklad, kam by se například staré dobré šachy (pokud by byly postiženy dnešními trendy) mohli ubírat. Takové „nové šachy“ by byly rozhodně 3D (což, pokud by neubralo tolik na přehlednosti, by jediné snad nebylo jenom

na škodu), dále by byly spojité (nebyli byste omezeni na pohyb jen na nějaké pole, ale třeba mezi dvě políčka, jen o kousek, nebo trošku dál), v reálném čase (oba hráči by hráli naráz, už by hra nebyla rozdělena na jednotlivé tahy), dále by zřejmě hra umožňovala i více hráčů, takže po jedné hrací ploše by se proháněl tým červených, modrých, žlutých,... Střelec by měl hned několik druhů zbraní a munice, věž by měla schopnost odolat granátům a ke zběsilému mačkání několika desítek klávesových zkratek pro řízení zbylých členů svého týmu by zněly výbuchy a střelba. Do všeho by hrála nějaká rychlá techno hudba, aby hráčům zvýšila adrenalin...

Málo strategií je ještě tahových a diskrétních (např. na čtvercích) a tak daleko více než dříve hraje roli rychlost pohybu myší a klikání, než zdravý rozum a klidné přemýšlení nad herní situací. Díky spojitosti ve 3D ani hráč často pouhým pohledem nemůže hledat řešení a hra se mění v poskakování a narážení do zdí a překážek ve snaze najít nějakou skrytou cestu, máváním myši po obrazovce a hledání nějakého předmětu a zběsilé otáčení kamerou pro zjištění, zda jsme

opravdu nic nepřehlédly. Ještě smutnější je snad stav dnešních leteckých simulátorů, kde pro mnohastránkový popis správného zatažení podvozku hráč ztrácí to proletecké nadšení a hratelnou akci a často ani nestihne strávit u hry dost dlouho, aby se mu podařilo vzlétnout a raději ji přestane hrát. K čemu mu v tu chvíli je, že hru schválilo dokonce pět generálů?

Napadá mě snad jenom "v jednoduchosti je krása" a když se více než vizuálního pozlátka přidá dobrý nápad a tvůrci, jimž chybí fantazie se alespoň nezaleknou starých a osvědčených principů, může vzniknou Hra, kterou si třeba naši potomci jednou rádi znovu nainstalují a zavzpomínají na dlouhé večery u ní strávené.

Jan Zelený | 3.8.2007

Zde můžete obsah této stránky ohodnotit:

hodnotilo:74

Monade